On staví velkolepé rezidenční projekty, které budí ohlas u nás i v zahraničí, ona chce skrze fotografii měnit svět k lepšímu. Marcel a Veronika Souralovi jsou pro mě definicí termínu power couple, míří vysoko, nebojí se snít ve velkém a vzájemně se podporují i v těch nejbláznivějších nápadech – ať už je to stavba nejvyšší budovy Prahy, nebo třeba pobyt u domorodého kmene.
Marcel Soural je zakladatelem a předsedou představenstva investiční skupiny Trigema, která má na svědomí třeba karlínský Fragment. Je to vizionář, rád razí nové cesty, překonává překážky a podle slov jeho ženy Veroniky vždycky všechno vydupe ze země. Veronika se svým spektrem aktivit rozhodně nezůstává pozadu. Je ředitelkou Czech Photo, kde organizuje soutěže jako Czech Press Photo nebo Czech Nature Photo a jejich pomocí edukuje společnost. Sama je fotografkou a nejradši fotí v pralese. S manželským párem jsme se potkali na Smíchově, kde k životu postupně přichází velkolepý Lihovar, rezidenční projekt Trigemy.
Právě se nacházíme v jednom z bytů Lihovaru, můžete trochu přiblížit koncept projektu?
MS: Lihovar má industriální charakter, který má připomínat starou původní zástavbu, což byla opravdu továrna lihovaru, kde se ještě před dvaceti lety vyráběl alkohol. My jsme ho od předchozího majitele koupili ve fázi územního rozhodnutí a přeprojektovali to s myšlenkou industriálního charakteru. Hodně jsme během té doby jezdili s architekty do Londýna, navštěvovali jsme části, jako je King’s Cross nebo Battersea Power Station, a koukali jsme na ty staré industriální stavby, u nichž jsme se inspirovali, a snažili se tohoto ducha přenést sem.
V jaké fázi teď projekt je?
MS: My sedíme v první dokončené etapě, které říkáme Sever, je to ta nejblíž k Andělu. Postavili jsme tady asi 250 bytů, které jsme buď prodali novým vlastníkům, Pražskému arcibiskupství, nebo jsme si je nechali do vlastního nájemního programu. Při pohledu z okna vidíme, že druhá etapa už je rozjetá – lezeme ze země a jsou vidět první obvody bytů. Kromě dalších bytů v této etapě také uzavřeme vnitroblok, zastřešíme ho a uděláme z toho největší food market v Praze. Odhadujeme, že zde bude asi dvacet restaurací a bude to koncept, který v Praze zatím není. Kromě zaměření na gastronomii sem chceme přilákat lidi i za kulturou, v rámci nulté etapy jsme zrekonstruovali budovu varny, která se proměnila v Musoleum Davida Černého, a plánujeme také multimediální galerii.
Ve střední části areálu stojí památkově chráněný objekt – komín. Ten už máme staticky podchycený a v současné době do něj vestavujeme železobetonovou šachtu, v níž bude až na vrchní hranu jezdit prosklený výtah, což je ve výšce asi 52 metrů. Tam si návštěvníci budou moct vyjet a rozhlédnout se kolem na řeku, na Vyšehrad, Pražský hrad a Dívčí hrady. V poslední části areálu potom chceme postavit objekt továrny s dominantou komína, uvnitř s loftovými byty, opět pro koncept nájemního bydlení.
Celou stavbu bychom měli finalizovat v době, kdy se bude dokončovat Dvorecký most spojující začátek Smíchova s Podolím. Od nás se díky němu suchou nohou dostanete do Žlutých lázní a na podolské koupaliště. To považujeme za zásadní, protože napojení na severní stranu, tedy na Anděl, bude ještě nějakou chvíli trvat. Očekávám, že v horizontu pěti let tady vznikne nová čtvrť podobná Karlínu a my budeme fungovat jako vstupní brána do Prahy s dominancí obytného komína.
Ještě bych se vrátila ke galerii, kterou v Lihovaru plánujete. Jednu takovou už jste otevřeli ve Fragmentu, že?
VS: Za velkého přispění Trigemy provozuji obecně prospěšnou společnost Czech Photo, což je organizace, která zaštiťuje fotografické dění v České republice. Původně dělala jen výstavu Czech Press Photo, ale v současné době má pod sebou sedm projektů, mimo jiné soutěž pro fotografy přírody Czech Nature Photo nebo Czech Photo Junior, skrze který motivujeme k focení mládež. Nedílnou součástí našich aktivit jsou právě galerie, první se nachází v Nových Butovicích, kde sídlí Czech Press Photo. Snažíme se tam obydlet bulvár a zaplnit ho uměním. Je tam nejen socha Davida Černého, jehož díla se prolínají všemi projekty Trigemy, ale také muraly inspirované fotografiemi přírody z našich soutěží a venkovní výstavy. Naším cílem je umění dostávat do veřejného prostoru.
Chceme, aby se fotografie vystavovaly a tiskly, a proto přibyla také galerie v Karlíně – ve Fragmentu, stejně jako ta první galerie je i tato na trase metra B. Máme takovou vizi udělat žlutou linii galerií na trase metra B. A do tohoto konceptu perfektně zapadne i multimediální galerie, kterou chystáme v Lihovaru. Každou galerii chceme věnovat trochu jiné fotografické bublině. V Czech Photo Centre se hodně věnujeme sportovní fotografii, dokumentární fotce a snímkům přírody. Ve Fragment Gallery je to zejména umělecká fotografie a tady to bude sekce multimediální, což je to, co dnes hýbe světem fotografie. Mám představu, že přijdete na výstavu, kde se fotografie rozhýbou a vy se budete moct stát součástí obrazu a splynete s autorovým myšlenkovým procesem.
Co by tedy teď našim čtenářům v rámci světa fotografie nemělo uniknout?
VS: Letos organizujeme už devátý ročník Czech Nature Photo. Až do minulého roku jsme výstavy oceněných snímků prezentovali v našem Czech Photo Centre v Nových Butovicích, ale letos poprvé jsme vyskočili až na Pražský hrad, konkrétně do jeho Tereziánského křídla. Výstavu jsme zahájili v dubnu a vidět ji můžete až do konce prázdnin. Je veskrze pozitivní, ukazuje krásy přírody, nejen České republiky, ale celého světa. My chceme veřejnost motivovat k její ochraně, neboť příroda nenávratně mizí. A protože lidé dokáží chránit jen to, co znají, má tato výstava také obrovský edukační charakter, představuje příběhy jednotlivých živočichů, ukazuje jejich výjimečnost a nadstandardní schopnosti, které od nich jako lidé často opisujeme. Doufám, že to je pro každého návštěvníka nejen zábava, ale také důvod k zamyšlení, že bychom neměli jen konzumovat, ale také se aktivně podílet na tom, aby se nám příroda nerozplynula mezi prsty.
V čem dnes vidíte sílu fotografie? A jaké konkrétní projekty považujete vy osobně za zásadní?
VS: Hodně nás v Czech Photo baví vzdělávání dětí, protože je podle nás důležité jim ukázat, že fotit na mobil může dnes každý, ale zároveň to neznamená být automaticky dobrým fotografem. Je tam také spousta etických otázek, protože fotografie je silný prostředek a dokáže ovlivnit životy lidí jak pozitivně, tak negativně. Ve školách se setkáváme s tím, že někdo někoho bez dovolení vyfotí, dá to na sociální sítě a to způsobí problémy, někdy dokonce tragédie. A s umělou inteligencí dnes musíte být hodně obezřetní v tom, čemu věřit. Myslím, že autorská fotografie získává víc a víc na statusu, protože když je pod fotkou někdo konkrétní podepsaný, tak hned víte, že to není fake ani nic vytvořeného umělou inteligencí, ale že autor svým jménem potvrzuje její pravdivost.
Tohle chceme prezentovat nejen dětem, ale celé veřejnosti a k tomu slouží právě výstavy Czech Press Photo, které pravidelně organizujeme v Národním muzeu. Tam ukazujeme, jak vypadá dobrá fotka, jak může promlouvat k veřejnosti a jak může pomáhat. Na obrazové sdělení lidé okamžitě reagují. Pokud se někde stane nějaká dramatická událost, sjedou se tam fotografové z tiskových agentur a pošlou fotky z místa do světa – to je první, co člověk vidí a co ho třeba motivuje k tomu, aby těm, co neměli tolik štěstí, pomohl.
Marceli, pro co máte v rámci spektra aktivit Trigemy největší
zápal?
MS: Já mám vždycky největší zápal pro nové projekty, vymyslet je, naplánovat, sehnat na ně peníze, vyprojektovat, postavit a uvést do provozu. To mě baví. Rozjet projekt, překonávat překážky a spoustu šíleností, které vás potkají. Ale zároveň vás potká spousta nových informací a vědění, což je to největší a nejzábavnější. Pořád poznáváte něco nového. Aktuálně se zabýváme přípravou nové lanovky na Lysou horu v Rokytnici, která by měla být dokončená v listopadu. Je to obrovský stres, ale v okamžiku, kdy se to povede a dokážete projekt dodat v daném termínu, v dané kvalitě a rozsahu, tak to je obrovské uspokojení a zadostiučinění.
Jak se člověk dostane k tomu, že dělá lanovku na Lysou horu?
MS: Tak, že koupíte celý skiareál Rokytnice nad Jizerou. Kamarádi si ze mě dělají legraci, jestli vím, že když si chci jet zalyžovat, tak stačí koupit skipas, nemusím si kupovat celý skiareál. Už delší dobu vlastníme také areál na Monínci. A také Samoty v Železné Rudě, který ale neprovozujeme. Mojí vizí bylo mít tři celoroční areály, to se nám zatím daří právě s Rokytnicí. Na Monínci musíme nejprve zvýšit úroveň služeb na zimní sezonu, abychom se přiblížili alpskému standardu. Rozjíždíme plány na kongresový hotel, wellness centrum a apartmánové domy. V plánu máme i modernizaci areálu Samoty, ale celých dvanáct let, co ho vlastníme, čekáme na příslušná povolení a pořád s něčím bojujeme.
Oba toho máte na všech možných frontách hodně, jak se vám daří to všechno ukočírovat a k tomu vést rodinný život?
VS: Zatím se to už 36 let daří. My vždycky říkáme, že jsme novomanželé po pětatřiceti letech, protože jsme pořád v práci a společného času je málo. U nás doma to vypadá buď tak, že tam není nikdo, nebo je tam jeden z nás, a když se sejdeme, tak já mluvím o fotce a Marcel o Lihovaru. A sem tam se to protne. MS: Je potřeba to brát ale tak, že naše děti jsou už dospělé a my se našim aktivitám můžeme věnovat naplno. Zároveň chci říct, že se mi splnil sen, protože se obě naše děti rozhodly pracovat pro Trigemu. Dcera vede právní oddělení a syn řídí start-up Flat Zone, který shromažďuje data o rezidenčním trhu v České republice a na Slovensku, a dělá z toho produkt pro developery, banky, pojišťovny. Člověk by si řekl, že to je něco malého, ale je to už teď třicet lidí. Trigema to zastřešuje, ale je to taková samostatná jednotka.
Když už mluvíme o splněných snech, máte nějaké nesplněné? Ať už kariérní, či osobní?
MS: Já jsem si asi v padesáti letech sestavil checklist. Bylo na něm, že chci postavit Fragment, dostavět Lihovar a postavit Top Tower jako nejvyšší budovu v Praze. To jsou takové tři ikonické stavby, možná by se k nim dala přiřadit ještě čtvrtá, protože jsme koupili pozemky přesně nad metrem Invalidovna v blízkosti Fragmentu, kde chystáme velký projekt o asi 450 nájemních bytech. Budeme mu říkat Mesh a ten by se mohl stavět asi za dva roky. To by bylo hezké, protože náš dlouhodobý cíl je postavit a pronajímat tisíc nájemních bytů v Praze. A to už bychom si dohromady s Lihovarem splnili.
VS: Manželovy sny jsou všechny developerské, já to mám úplně jinak. Moje snaha je, abychom jako rodina všechny tyhle jeho sny zvládli. Největším snem je spokojená rodina a dobré vztahy s dětmi. Ale jinak byly moje dlouhodobé sny spojené převážně s adrenalinovým cestováním. Odmalička jsem si přála jezdit do pralesů, být jako Mauglí. Takže zhruba Vůně klidu pro každý den… Vůně klidu pro každý den… po padesátce jsem si začala tyhle sny plnit, jezdím fotit do tropů, stala jsem se na určitou dobu honákem koní a v Montaně jsem přeháněla stáda ze zimních pastvin do letních, čímž jsem překročila svůj pomyslný Rubikon. A teď se chystám k pralesnímu kmeni do Kamerunu, kam moc běloši nejezdí, a budu tam s nimi týden pobývat. Takže doufám, že to nebudou lidojedi a že se vrátím zpátky. Máme teď čerstvě skvělou vnučku, tak se těším, až ji o tom pralese budu moct všechno naučit.
Znamená pro vás léto volno a dovolenou? A co plánujete?
MS: S rodinou se chystáme na Azory, kam budeme poprvé brát i vnučku, čeká mě výlet s motorkami přes Řecko a Turecko, na to se těším. A pak ještě jedna věc, to se trochu týká práce. S kamarádem jsme loni cestovali do Mongolska a letos už tam máme založené dvě firmy, koupené pozemky a připravujeme retail park u první mongolské dálnice, která vede do Ulánbátaru. Už projektujeme, bude tam benzinka, rychlé občerstvení. Zní to úplně praštěně, protože tam pro stavění není žádná infrastruktura, všechno se vozí buď z Ruska, nebo z Číny. Takže jsme na podzim vyrazili do Číny a hledali jsme subdodavatele na okna, ocelové konstrukce a zateplené fasády. Všechno jsme sehnali, takže máme kontakty a jsme schopni to do Mongolska dostat, protože jsme zajistili i spediční firmu. Mongolsko se zároveň nabízí jako země s krásnou přírodou, tak jsme tam na konci léta chtěli se ženou jet na výlet.
VS: Bude to taková naše cesta po stopách dinosaurů, protože v poušti Gobi se ještě nachází hodně nenalezených koster. Říká se, že když po té poušti jdete, můžete často doslova o kosti zakopnout, to nám přijde vtipné a chtěli bychom to třeba zažít. Zároveň je tam velké lákadlo pro každého fotografa – pohoří Altaj, kde žije sněžný leopard. Nekonečné pláně, kde si odpočinete od lidí a splynete s přírodou, což je podle mě v dnešní době nutnost. A kdyby byla možnost se na mongolských koních prohnat planinami, tak to bude úplně dokonalé.